Speciálně-pedagogická diagnostika
5 minut čtení
Před samotným popisem speciálně-pedagogické diagnostiky je nutné uvědomit si, z čeho vychází.
Diagnostika je obecný název pro proces, ve kterém se snažíme, o co nejdokonalejší poznání daného objektu (můžeme mluvit o lidech, ale například i o autech atd.).
Na daném objektu nás zajímají veškeré znaky, charakteristika, vzájemné vztahy a souvislosti. Výsledkem procesu diagnostiky je diagnóza.
Ve speciální pedagogice se diagnostika zabývá většinou jedincem, u kterého je podezření na zdravotní znevýhodnění nebo zdravotní postižení. Diagnostika ve speciální pedagogice by měla být komplexní (lékařská, psychologická, sociální a speciálně-pedagogická). Provedená diagnostika se tak stává předpokladem k nastavení následné podpory, intervence a prognózy. Diagnostiku lze rozdělit dle několika kritérií (podle rozsahu, příčin, časového sledu, druhu postižení, věku jedince aj.). a ta se vzájemně mohou prolínat a doplňovat.
Speciálně-pedagogická diagnostika je velice úzká část diagnostiky, která se zaměřuje na úroveň vzdělanosti a možnosti dalšího vzdělání jedince a provádí ji speciální pedagog. Speciálně-pedagogická diagnostika tak sleduje schopnosti jedince (nejčastěji dítěte) v rámci:
- motoriky (hrubé, jemné)
- grafomotoriky,
- kresby,
- sluchového a zrakového vnímání,
- prostorové orientace,
- předmatematických a matematických dovedností,
- schopností v předčtenářském a čtenářském období,
- psaní
- laterality,
- prostorové orientace,
- sebeobsluhy,
- komunikační schopnosti,
- všímá si i citové a sociální oblasti osobnosti aj.
Speciálně-pedagogická diagnostika probíhá nejčastěji ve školském poradenském zařízení (pedagogicko-psychologická poradna, speciálně-pedagogické centrum).
Diagnostika jako nástroj školního speciálního pedagoga (ŠSP) na základní škole je zase o úroveň níž než speciálně-pedagogická diagnostika, nicméně i tak je pravidelnou součástí práce ŠSP. V tomto případě se jedná především o posouzení schopností a dovedností, které se významně podílejí na školní úspěšnosti dítěte. Podnět k diagnostice vychází nejčastěji od třídního učitele (na prvním stupni) nebo od učitelů českého jazyka či matematiky (na druhém stupni). Občas se stane, že školního speciálního pedagoga kontaktuje nejprve rodič dítěte, který má podezření na nějaký problém ve vzdělávání svého dítěte.
Diagnostika ve škole probíhá v několika etapách- pozorování dítěte, konzultace s rodiči a pedagogy, rozhovor s dítětem, testová diagnostická baterie. Po provedené diagnostice je domluven další postup dle výsledků diagnostiky. V případě potřeby je rodičům doporučena návštěva školského poradenského zařízení (PPP, SPC).
Pro školního speciálního pedagoga je diagnostika dítěte velice důležitá. Dle jejich výsledků nastavuje pro dítě společně s učiteli (rodiči, ŠPZ) podpůrná opatření tak, aby bylo co nejvíce zamezeno možnosti školního selhávání. Diagnostika se tak stává podkladem pro doporučení metod a forem vzdělávání dítěte, organizace výuky, volby vhodných pomůcek atd. Na základě diagnostiky se také zpracovává plán pedagogické podpory (PLPP) či individuální vzdělávací plán (IVP).
Z úrovně schopností a dovedností dítěte v jednotlivých oblastech vychází školní speciální pedagog při intervenční péči (reedukace, předmět speciálně-pedagogické péče). Díky diagnostice se také lépe vyhodnocují posuny dítěte za určité časové období aj.
Z výše uvedeného je jasné, že diagnostika slouží jako odrazový můstek pro veškerou další práci s dítětem a bez ní by práce, nejen školního speciálního pedagoga, nemohla být tak efektivní.
Autor: Tereza Franzová
Zdroje:
PIPEKOVÁ, Jarmila, ed. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 2., rozš. a přeprac. vyd. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-7315-120-0.
KUCHARSKÁ, Anna a Jana MRÁZKOVÁ, ed. Metodika práce školního speciálního pedagoga zapojeného ve školním poradenském pracovišti. Praha: Národní ústav pro vzdělávání, školské poradenské zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, 2014. ISBN 978-80-7481-035-0.